• Košík je prázdný.
Vyberte stránku

Myslím si, že většina z nás, kdo má nebo kdy měl babičku, tak ji považuje za tu nejlepší. Babičky bývají takové hodné, milující, chápající bytosti a občas nás i trochu rozmazlují. Babičky (a samozřejmě i dědečkové) si toho většinou mnoho pamatují a mají mnohem více zkušeností a zážitků než rodiče, proto mají větší nadhled a bývají již moudřejší. Proto když nazývám svou babičku tou nejlepší, je to tak samozřejmě pro mě. Pro někoho jiného bude tou nejlepší ta jeho nebo to bude třeba dědeček, rodič nebo kdokoliv jiný.

A proč píšu článek zrovna o babičce? Protože pro mě byla velkou inspirací a podporou. Měly jsme úžasný vztah, možná i proto, že mi do velké míry nahrazovala maminku. Byla to obdivuhodná a nesmírně laskavá žena s velkým srdcem, která si toho v životě hodně zažila, ale přes všechny špatné zkušenosti a životní rány, byla vždy nesmírně dobrá, laskavá, citlivá i silná.

Milovala všechny své děti, sourozence, vnoučata, pravnoučata, synovce, neteře i jejich děti. Byla to moudrá žena se zdravým selským rozumem, pokud vím, nikdy nikoho neodsuzovala, měla velké porozumění a nikdy o nikom špatně nemluvila, ač jí sebevíce ublížil. Myslím, že věřila, že každý má šanci se změnit k lepšímu, a že dělat chyby je lidské a že rozhodně nemá smysl nikomu dělat „špatnou reklamu“, tím bychom nikomu nepomohli, spíš naopak.

Samozřejmě měla i své chyby, jako každý z nás. Nikdo není dokonalý. Když před dvěma lety zemřela, byla to pro mě velká ztráta, protože jsme si byly velmi blízké. Vlastně jsme byly i nejlepší kamarádky, dokonce by se dalo říci, spřízněné duše. Měly jsme podobnou povahu, měly jsme rády podobné knihy, filmy a pořád jsme si měly o čem povídat, prostě jsme si rozuměly. Zůstalo po ní velké prázdno, ale i pocit, že neodešla daleko, že je pořád nějak blízko.

Považuji ji tedy za svou první inspiraci, podporu a vzor. Když jsem jí pověděla o svých plánech, snech a přáních, nikdy je nezavrhla, ale naopak mě podporovala. Dodávala mi odvahu, sílu i inspiraci. Vzhledem k tomu, že sama byla velmi sečtělá, uměla výborně česky, od mala mi pomáhala s češtinou, jak s hrubkami, tak i se stylistikou. Myslím, že jsem se právě od ní hodně naučila.

Věřím, že by se i sama ráda pustila do psaní a nepochybuji o tom, že by dokázala psát i romány, ale nikdy si na to nedokázala najít čas a to je velká škoda, bývala by měla hodně co říci. Tak se do toho musí pustit třeba její vnučka. Sama se mi svěřila, jak by ji bavilo studovat třeba češtinu a literaturu, jako já jsem studovala španělštinu a španělskou literaturu. Myslím, že celá má studia prožívala se mnou, dávala jsem jí číst zajímavé knihy, které byly zrovna přeložené do češtiny, a bylo to prostě fajn. Ona mi zase doporučovala knihy, které jí samotnou zaujaly.

I moje studijní zahraniční cesty jsme prožívaly spolu. Já většinou doopravdy a babička s mapou, knihami, fotkami a e-maily a ne s menším vzrušením, jak se mi svěřila. Když jsem byla na Erasmu v Santiagu de Compostela, dokonce se přijela podívat. Kdo ji poznal, měl ji rád, přátelé mi často říkali, že mám moc fajn babičku. Moc se jí líbilo i španělské slovíčko pro babičku – abuela a poslední roky se podepisovala třeba Abuelka.

Babičky jsou většinou úžasné bytosti. Važme si jich a milujme je! Bývají to studnice moudrosti, zkušeností a lásky! Já tu svou stále miluji a navždy zůstane v mém srdci.