• Košík je prázdný.
Vyberte stránku

V mnoha zemích se slaví druhý listopadový den jako Dušičky – Památka všech zemřelých. V Mexiku je to jeden z nejoblíbenějších svátků v roce, říká se mu Día de Muertos (den mrtvých) a jeho oslava se velmi liší od zbytku světa. Zvláště v západních kulturách bývá smrt brána jako tabu, nemluví se o ní, lidé se jí vyhýbají, snaží se předstírat, že se nás netýká. Zapomínají na ni a snaží se ji potlačovat. Ale právě lidé v Mexiku smrt berou jako součást života a nebojí se jí. Rádi vzpomínají na své zemřelé a uctívají je.

camposanto

hřbitov v Mexiku

I my Evropané známe hřbitovy spíš jako ponurá místa, lidé tam bývají smutní, zamračení a často jdou rychle raději zase pryč. Zkuste si ale představit hřbitov plný lidí, krásné výzdoby, jídla, pití, hudby a tance. Tak vypadají hřbitovy v Mexiku, střední Americe a ve Spojených státech v hispánských komunitách, první listopadové dny. Panuje tam atmosféra jako na nějaké párty, lidé se smějí a baví se, někteří u hrobu mají piknik a jedí jídla, která měli rádi jejich zemřelí. Oslavy někdy probíhají i celou noc.

the day of the dead

Día de Muertos

Původ tohoto svátku sahá do předkolumbovské doby a s příchodem Španělů splynul s katolickou tradicí. Jeho smyslem je uctít a oslavit život předků. Oslavuje se na hřbitovech a lidé doma vytváří svým zemřelým příbuzným oltáře se všemi možnými dary.

Dušičky připadají na 2. 11., ale v Mexiku se začínají slavit již prvního listopadu. Podle tradice je 1. listopad věnovaný těm, kdo zemřeli jako děti a 2. listopad je věnovaný těm, kdo zemřeli v dospělosti.

Je to den věnovaný modlitbě a rozjímání, ale také fiestě, slaví se vzpomínka a přítomnost rodinných zesnulých, kteří se tento den vrací domů pobýt se svými živými příbuznými a pochutnat si na darech, které jim připravili.

Tento svátek byl v roce 1993 prohlášen UNESCEM za „nehmotné dědictví lidstva“.

ciudad de mexico

Mexico City 2009

Oltáře

V mexických domácnostech příbuzní vytváří pro své zesnulé tzv. oltáře. Opět jde o spojení předkolumbovských a katolických prvků a víry. Jejich účelem je připomenout si smrt, její symboliku a naději, že smrt není definitivní, protože je možné se s milovanými mrtvými setkat jednou v roce.

ofrenda casera

Ukázka mini oltáříku mé mexické kamarádky ze Ciudad de México 2009

Oltáře se zdobí květy, nesmí chybět afrikány žluté barvy, jejichž vůně ukazuje mrtvým cestu a barva, podle Aztéků, připomíná slunce. Afrikány se také značí cesta k domům, aby se mrtví neztratili. Dále se používají barevné papíry, které se vystřihují do různých motivů.

Na oltáři nesmí chybět ani svíčky, aby posvítili mrtvým na cestu. Většinou se pokládá na oltář i sklenice nebo džbán s vodou, aby nebožtík netrpěl po cestě žízní. Dále je potřeba na oltář umístit jídlo, které měli zemřelí rádi, případně i semínka, ovoce, koření, typický dušičkový sladký chléb (pan de muerto), cukrové lebky atd.

ofrenda

ukázka oltáře s lebkami, růženci a afrikány

Lebky a kostlivci mají připomínat, že smrt je součástí života a že je potřeba ji přijmout. Nemusí být jen cukrové, ale třeba i čokoládové nebo nejedlé ze sádry apod.

ofrenda grande

ukázka velkého oltáře

Také se může použít kadidlo, které má očistit domov a jeho vůně má přilákat zemřelé k oltáři, aby si mohli vzít své dary. Dále se může použít i sůl ve skleničce nebo ve tvaru kříže. Má odehnat zlé duchy. Je to také symbol k očištění duší dospělých nebo dětí, kteří zemřeli nepokřtění.

Věřící na oltáře pokládají i náboženské předměty jako růžence, obrázky svatých, sošky, křížky atd.

Také by se nemělo zapomenout položit na oltář předměty, které zemřelý používal nebo je měl rád. Například oblečení, různé osobní předměty a pro děti třeba oblíbené hračky.

V nedávné době lidé začali na oltář umisťovat také fotky svých zemřelých.

catrina

Původní Catrina navržená Posadou

Catrina

catrina

Smrtka v Mexico City

Je to smrtka, lebka ženy, jejíž motiv vymyslel v roce 1873 mexický rytec a karikaturista José Guadalupe Posada. Zobrazuje nastrojenou lebku v klobouku dle tehdejší evropské módy. Jméno Catrina dostala od slavného mexického malíře Diega Rivery.

Ten ji mimochodem nakreslil na svou slavnou nástěnnou malbu „Sen jednoho nedělního odpoledne“ (Sueño de una tarde domenical), která se nachází v malém muzeu v Mexico City v parku Alameda Central. Catrina na obraze drží malého Diega za ruku, za nimi je vyobrazena Riverova žena, Frida Kahlo a na druhé straně ji drží za ruku José Guadalupe Posada.

diego rivera

Sueño de una tarde domenical

Film

Kdo by chtěl zažít trochu té mexické atmosféry ve filmu, velmi doporučuji animovaný film Coco z roku 2017, myslím, že potěší každého, nejen děti a má moc hezké poselství. Nebudu prozrazovat nic víc, podívejte se na něj.

esqueletos

Literatura

O dušičkách, smrti a významu mexických oslav napsal zajímavý esej mexický spisovatel, nositel Nobelovy ceny, Octavio Paz. Je součástí sbírky esejů o mexické identitě Labyrint samoty (Laberinto de soledad).

Ukázka z eseje Todos Santos, Día de Muertos (Všech svatých, den mrtvých):

“ Para el habitante de Nueva York, París o Londres, la muerte es la palabra que jamás se pronuncia porque quema los labios. El mexicano, en cambio, la frecuencia, la burla, la acaricia, duerme con ella, la festeja, es uno de sus juguetes favoritos y su amor más permanente. Cierto, en su actitud hay quizá tanto miedo como en la de los otros; mas al menos no se esconde ni la esconde; la contempla cara a cara con impaciencia, desdén o ironía: „si me han de matar mañana, que me maten de una vez.“

(„Pro obyvatele New Yorku, Paříže nebo Londýna je smrt slovo, které se nikdy nevyslovuje, protože pálí na rtech. Mexičan ji naopak navštěvuje, směje se jí, hladí ji, spí s ní, slaví ji, je jednou z jeho nejoblíbenějších hraček a velkou láskou. Určitě je v jeho přístupu možná tolik strachu, jako v přístupu ostatních; ale alespoň se neschovává a neschovává ho; dívá se jí z očí do očí s netrpělivostí, pohrdáním nebo ironií: „pokud mě mají zítra zabít, tak ať už mě konečně zabijí.“) 

 

Zdroje a inspirace:

https://www.significados.com/dia-de-muertos/

Octavio Paz: El laberinto de la soledad, Fondo de Cultura económica, 2000