• Košík je prázdný.
Vyberte stránku

Pokud bychom všichni věděli, jak se ten druhý cítí, co si kdy prožil a zažil, pochopili jeho životní historii, zkrátka kdybychom se dokázali projít v jeho botách, dívali bychom se na něho úplně jinýma očima, lépe bychom ho chápali. To je ale často velmi obtížné. Ani velmi empatičtí lidé se pravděpodobně nedokáží vcítit do druhého na 100 %.  

Pokud bychom si ale byli vědomi toho, že každý z nás funguje trochu jinak a má jinou povahu, že každý z nás má jiný příběh, zážitky a zkušenosti, je jinak formovaný, i když třeba z podobného prostředí, z podobných situací, každý se prostě projevujeme jinak.  Kdybychom toto měli stále na paměti, mohli bychom spolu lépe vycházet, mít více porozumění pro druhé a jednoduše je hned neodsuzovat, snažit se je více pochopit a komunikovat s nimi.

Jak je to možné, že jsme každý tak jiný?

Bohudíky za to. Kdybychom byli všichni stejní, nebyla by to pěkná nuda? Samozřejmě rozdíly jsou už i mezi samotnými muži a ženami a jejich rozdílným způsobem myšlení. Ženy jsou prostě více citové bytosti a muži jsou zase více tělesné bytosti. Každý myslí trochu jiným způsobem. Už jenom si to uvědomit může pomoct k většímu vzájemnému pochopení. Nemluvě o ženském cyklu a její proměnlivosti, která také může neznalého muže přivádět k šílenství.

Extraverti vs. introverti

Pak tu máme rozdíly mezi extravertními a introvertními lidmi. Dnešní svět přeje spíše extravertům. Ale bez introvertů by to také nešlo. Každý z nich má své silné i slabé stránky. Kdo nezná rozdíly mezi typy osobností, často může druhého pochopit úplně špatně. A to je velká škoda.

Ve zkratce je důležité pochopit, že extraverti potřebují k načerpání energie lidi, společnost, komunikaci. Introverti naopak k načerpání energie potřebují klid, ticho, samotu, dělat to, co je baví. Neznamená to, že by introverti byli nějací samotáři či asociálové, ale občas samotu potřebují.

Extraverti třeba po práci rádi vyrazí s kolegy a přáteli do baru, introverti ale raději půjdou domů, zvlášť pokud měli vyčerpávající den. Potřebují si dobít baterky. Nemá smysl si ale o druhém typu myslet, že je nějaký divný nebo si jeho postoj jakkoliv špatně vysvětlovat. Každý potřebuje něco jiného.

Extraverti si třeba introverty často špatně vykládají, nechápou, že pro ně může být těžší navazovat kontakty, že moc nemusejí nebo ani moc neumí tzv. small talk, že nemusí velké party s mnoha lidmi apod. Introvert naopak může těžko chápat, proč ten extravert musí pořád někam chodit, něco pořádat, podnikat, proč nevydrží chvíli doma apod. Je to samozřejmě velmi zjednodušený popis a také je mnoho lidí, kteří jsou někde mezi, někdo je téměř uprostřed, někdo se více blíží extravertovi a někdo zas více introvertovi.

Dětství a výchova

Zde mohou vznikat další nedorozumění. Každý jsme byli vychováni v jiné rodině, v jiném prostředí a každý jsme měli trochu nebo hodně jiné dětství.

Dětství se bohužel často podceňuje, zapomíná se, že děti již od prvního okamžiku cítí a vnímají ještě, než se narodí. Vše, co zažijí, si nesou celým svým životem. Už špatné těhotenství nebo porod je mohou negativně ovlivnit. Dále po narození se postupně učí žít ve světě a nějakým způsobem se naučí přežít. V dětství se utváří i budoucí sebevědomí člověka, mohou vznikat různé strachy a dokonce traumata. V dětství se nacházejí kořeny našich problémů jako třeba neumět říct ne, stydět se na něco zeptat apod. V dětství ale také může vzniknout zdravá osobnost.

Co z toho pro nás vyplývá? Každý máme důvod k tomu být, jací jsme. Je tedy zbytečné někoho odsuzovat nebo nad ním kroutit hlavou. Život ho prostě naučil být takovým, jaký je. Leccos se dá změnit, když si to člověk uvědomí, ale není to lehké. Myslím si tedy, že každý si zaslouží aspoň trochu porozumění a empatie. Nikdy nevíme, čím vším si musel projít.

Pořadí narození sourozenců

Kromě toho na nás má také vliv pořadí, ve kterém jsme se narodili. Opět zjednodušeně řečeno, starší sourozenci bývají zodpovědnější, cílevědomější a někdy i méně průbojní (vždyť vždy museli být těmi „velkými“ a rozumnými), mladší sourozenci bývají bezstarostnější, průbojnější (taky si museli vždy vše vydobýt a záleží pak, zda jsou prostředním dítětem, nebo tím nejmladším) a benjamínci bývají těmi nejprůbojnějšími, bývají bezstarostní, společenští, srdeční a veselí. Jinak jsou na tom jedináčci, kteří mají vždy rodiče jenom pro sebe a nemusejí se o ně dělit. Ale samozřejmě i zde záleží na mnoha dalších okolnostech.

Má smysl si závidět nebo se porovnávat?

Jistě, že ne. Každý jsme vybavený jinými vlastnostmi, kvalitami a talenty. Nemá smysl závidět Boženě, že je výborná spisovatelka, když Ema zase umí nádherně zpívat. Jeden umí lépe matematiku, druhý je zas schopný se naučit hrát na housle. Ta zase dobře vaří a jiná zas umí bavit davy atd.

Někdo má talent na práci s lidmi, někdo dobře prodává nebo obchoduje a jiný se zas umí koncentrovat na pečlivou práci v kanceláři. Je dobře, že jsme každý jiný, můžeme se tak výborně doplňovat.

Nemá smysl se ani srovnávat a závidět druhým. Každý jsme prostě do vínku dostali něco jiného. Je lepší se zaměřit na to, co mi jde, zlepšovat své silné stránky a neztrácet čas, ani cennou energii trápením se, že mi něco konkrétního nejde, když třeba kamarádce nebo kolegyni to jde tak výborně.  

Mnohem víc užitku přinese pracovat na svých silných stránkách, dovést je k dokonalosti, než se za každou cenu zlepšovat ve svých slabých nebo slabších stránkách. Proto se třeba nebudu trápit tím, že nemám absolutní sluch nebo že neumím malovat, když třeba dobře píšu nebo umím krásně šít. Každý je v něčem dobrý.

Někdo si třeba zas myslí, že mu nejdou jazyky, ale tady mi to nedá a musím podotknout, že v tomto případě nejde o talent, ale o způsob, jak se člověk učí. Takže pokud někdo umí jazyky lépe než vy, nezáviďte mu, spíš si zjistěte, jak se je naučil a nechte se inspirovat jím, anebo se podívejte rovnou sem.

Spokojený člověk vs. nešťastný člověk

Co teď napíšu může znít velmi jednoduše, ale málokdy si to uvědomíme. Když jsem se s touto myšlenkou setkala poprvé, uvědomila jsem si, že je to velká pravda. Pokud začneme na lidi nahlížet tímto způsobem, může se mnohé změnit k lepšímu. I když uznávám, že je to často hodně těžké.

Možná budu raději citovat z knihy Žádná setkání nejsou náhodná.  

„Až příště potkáte naštvaného, podrážděného či rozzuřeného člověka (může to být spolupracovník, pacient, žák, zákazník), nebo možná dokonce někoho arogantního, uštěpačného, jedovatého a odsuzujícího, mějte vždy na paměti tato moudrá slova: Člověk, který se cítí dobře, nikdy nemá potřebu zesměšňovat, obviňovat ani utiskovat nikoho jiného.“

Kay Pollak: Žádná setkání nejsou náhodná, Eugenika, 2018, str. 46.

Co z toho vyplývá? Když jsme spokojení, vyzařuje to z nás, máme dobrou náladu a přejeme ji i ostatním. Nemáme potřebu se chovat k ostatním špatně, mračit se, urážet je, ponižovat, ani nic podobného. Mějme to, pokud možno, vždy na paměti!

Kdo se ale chová nepříjemně, bezdůvodně na nás křičí, mračí se apod. Ten člověk není v pořádku, necítí se dobře, možná má nějaké problémy. Když si toto uvědomíme, budeme reagovat podrážděně, stejně jako on? Myslím, že ne. Pochopíme, že nemá smysl negativně reagovat na negativitu. Protože by to situaci jen zhoršilo. Budeme-li naopak reagovat pozitivně a chápavě, může nastat změna.

Můžeme to zlomit a začít šířit lepší náladu, nebo alespoň nepokračovat v té negativní. Někdo se bezdůvodně zamračí? Nebudu mu zamračení vracet. Někdo mi bezdůvodně vynadá? Mohu s ním soucítit, uvědomit si, že se mu asi stalo něco zlého, že je sám uvnitř velmi nešťastný. Mohu se ho případně i zeptat, zda ho něco netrápí. To by ho velmi překvapilo, protože pochopení nečeká. Mohlo by mu to třeba i pomoct. Je důležité si to nebrat osobně.  

A tak nereagujme negativně na negativní výpady. Šířili bychom tím negativní emoce, místo toho, abychom je změnili na ty pozitivní. Minimálně bychom si my sami neměli nechat zkazit náladu. Opravdu to nemá smysl. Není to vůbec jednoduché, chce to trénink, ale věřím, že to za to stojí.

Shrnutí

Snahou tohoto zamyšlení bylo upozornit na naše odlišnosti, že každý jsme jiný a že jakkoliv odsuzovat druhého člověka je velmi problematické. Pokud se nedokážeme na 100 % vcítit do jeho kůže, těžko ho můžeme nějak soudit. Nikdy neznáme všechny okolnosti jeho chování, neznáme všechna proč. A ještě je tu slíbená pomůcka:

Neagresivní emoční komunikace

Na závěr bych s vámi ráda sdílela takovou pomůcku, našla jsem ji v knize Uzdravení bez léků a bez lékařů, kterou napsal David Sewan Schreiber. Jde o 6 bodů, které je dobré dodržovat, poskytnou nám lepší možnost dosáhnout toho, co si přejeme, doma, v práci, všude. Je vhodná především k vyřešení nějakého problému.

1) Původce

Je nutné se obracet na člověka, který je skutečně původcem problému a má možnost ho vyřešit. Není dobré si stěžovat na něco co udělal nebo neudělal někdo někomu jinému, ale řešit to přímo s ním. Tak si získáme jeho respekt a můžeme tak změnit jeho chování. Není vhodné, aby se doslechl, že jsme o tom zbaběle mluvili s někým jiným.

2) Místo a čas

Je potřeba, aby se rozhovor odehrál na vhodném místě, v soukromí. Nepřichází v úvahu chodba nebo přítomnost dalších lidí. Také je potřeba najít vhodnou chvíli. Ne hned v afektu nebo když je dotyčný ve stresové situaci. Je potřeba mluvit v klidu a druhý nesmí být v tu chvíli zaneprázdněn něčím jiným.

3) Přátelský přístup

Abychom byli vyslyšení, druhý nám musí naslouchat. Agresivní postoj či tón nám k ničemu nepomůže, tak rozhodně neuspějeme. Nejlepší je člověka oslovit jeho jménem a říct mu něco příjemného a zároveň pravdivého. Není to vždy snadné, ale je to velmi důležité, protože pozitivní slova otevírají komunikační bránu.

4) Objektivní chování

Pak je potřeba jít k věci. Popsat způsob chování, které je důvodem stížnosti. Důležité je říct jen toto, nic dalšího, žádný náznak morálního soudu, který by se z toho dal vyvodit.

5) Emoce

Když popíšeme fakta, je nutné okamžitě sdělit emoci, kterou jsme pocítili. Nesmíme ale mluvit o hněvu, ten je sám o sobě pastí, je to emoce nasměrovaná na druhého, ne vyjádření toho, že nás něco zranilo. Působivější a účinnější je mluvit o sobě. Např.: Dotklo se mě to. Připadalo mi to ponižující.

6) Zklamání

Ideální je, když za emocí ještě následuje zmínka o zklamání nebo o potřebě, kterou cítíme a která není uspokojena. Např. Potřebuji se v kanceláři cítit bezpečně.

Použitá a doporučená literatura

Kay Pollak: Žádná setkání nejsou náhodná.

David Servan Schreiber: Uzdravení bez léků a bez lékařů.

Kevin Leman: Jsou muži skutečně takoví, jak si myslíte?

Alice Millerová: Drama nadaného dítěte aneb hledání pravého já.

Silvia Löhken: Síla introvertů.

Silvia Löhken: Introverti a extroverti, Jak spolu vycházet a vzájemně se doplňovat

Kevin Leman: Sourozenecké konstelace.

Jiřina Prekopová: Prvorozené dítě.