• Košík je prázdný.
Vyberte stránku

Nedávno jsem slyšela znovu tuto povídku, která na mne velmi zapůsobila. Vypadá jednoduše, ale je v ní mnoho pravdy. Neznám její pravý původ, zda jde o příběh opravdu čínský nebo jiný. Nevím ani, zda si ji pamatuji přesně, ale podstatná je její hlavní myšlenka.

Byl jednou jeden otec a ten měl syna a jednoho koně. Žili si na venkově a pracovali. Jednoho dne se mu kůň ztratil. Lidé mu říkali: „To je ale smůla!“ On jim odpovídal: „Kdo ví.“ Po pár dnech se kůň vrátil a přivedl s sebou pár dalších koní. Lidé mu říkali: „To máte ale štěstí!“ On jim odpovídal: „Kdo ví.“ Jednoho dne se syn rozhodl zkrotit jednoho z divokých koní a spadl při tom. Zlomil si obě nohy. Lidé starci říkali: „To je ale smůla! To je hrozné, co se stalo vašemu synovi.“ On jim ale odpovídal: „Kdo ví.“ Za pár týdnů vesnicí procházeli vojáci a verbovali mladé muže do války. Když přišli ke starci a viděli, v jakém stavu se nachází jeho syn, šli dál, byl by jim k ničemu. Lidé mu říkali: „To je ale štěstí!“ Stařec jim odpovídal: „Kdo ví.“

Když se nad povídkou zamyslíme, uvědomíme si, že nic v životě není jen černé nebo bílé, jen dobré nebo špatné. Vše se děje s nějakým důvodem. Vše může mít vyšší smysl. Vše zlé může být i pro něco dobré. Nic není jednoznačné. Někdy se musí stát něco ne příliš dobrého, aby se nestalo něco ještě horšího. Proto nebuďme zoufalí a nešťastní. Přijímejme životní výzvy a zkoušky a věřme, že vše zlé, se opět v dobré obrátí. Berme život takový, jaký je. Není to procházka růžovou zahradou, ale stojí za to!